Představte si komunitu, která žila v izolované jeskyni v drsných horách jižní Itálie. Byli odříznuti od světa, ale DNA ukázala, že měli kontakty napříč celou Evropou. My, „moderní lidé“, často žijeme ve městě a myslíme si, že jsme globálně propojení. Ale co když naši předkové v době bronzové měli globálnější kontakty než my?
Nový průlomový výzkum, zveřejněný v prestižním časopise Communications Biology, analyzoval starodávnou DNA z Kalábrie, konkrétně z tajemné jeskyně Grotta della Monaca. Zjištění se dotýkají nás všech, protože mění pohled na to, jak fungovala migrace, rodinné vazby a dietní zvyklosti v Evropě před 3 500 lety. Právě proto je důležité pochopit, co se ukrývá v hlubinách a jak to ovlivňuje naše dnešní vnímání historie.
Zapomenutá komunita: Kdo byli lidé z Grotta della Monaca?
Jestli něco v mé novinářské praxi přehlížíme, tak jsou to často malé, izolované příběhy, které skrývají obrovské stopy. Grotta della Monaca, ležící více než 600 metrů nad mořem v masivu Pollino, sloužila lidem Protoapeninské kultury ve střední době bronzové (zhruba 1780 až 1380 př. n. l.).
Tato jeskyně nebyla jen skalním úkrytem. Stopy naznačují, že se jednalo o klíčový společenský prostor — místo pro těžbu měděné rudy, ale také pietní pohřebiště. Mezinárodní tým vědců zkoumal lidské ostatky a hledal odpovědi na tyto otázky:
- Jaké byly jejich genetické vazby k jiným populacím?
- Jakou roli hrály rodinné vazby v jejich každodenním životě?
- Jak se jim dařilo přežívat v drsném horském prostředí?
Vědecký šok přišel při analýze DNA. Ukázalo se, že tato izolovaná komunita nebyla vůbec tak izolovaná, jak jsme si mysleli.
Paradox: Kontakt se Sicílií, ale chybějící „přistěhovalci“
Zpočátku se zdálo logické, že lidé z Kalábrie budou mít podobné geny jako jejich sousedé na Sicílii, oddělené jen úžinou Messinskou. A ano, měli silné genetické vazby na rané skupiny doby bronzové ze Sicílie.
Ale je tu jeden podstatný háček. Zatímco sicilské populace té doby již vykazovaly silné genetické vlivy z východního Středomoří (tedy příchod nových populací), Kalábrijci z hor tyto geny z velké části postrádali.
Jak to vysvětlit? Experti to shrnují jasně: i když byli v kontaktu, udrželi si svou jedinečnou demografickou a kulturní identitu. Představte si to jako když
v Praze žijí lidé ze všech koutů světa, ale malá komunita na Valašsku si po generace udržuje své specifické tradice a genetické podpisy bez výrazného mísení. Geografická bariéra (hory) pro ně fungovala jako genetický filtr.
Důkaz o globálním „cestování“ uprostřed Evropy
Přes svou izolaci v horách nebyli tito lidé zcela uzavřeni. V mé praxi jsem si všiml, že starobylé migrační cesty byly často mnohem složitější, než naznačují pouhé mapy.
DNA některých jedinců z jeskyně Grotta della Monaca ukázala vazby až na populace ze severovýchodní Itálie. To je důkaz o mobilitě na dlouhé vzdálenosti. I pro někoho, kdo by dnes cestoval z Kalábrie do Toskánska, je to štreka. Pro pravěkého člověka to znamenalo skutečně epickou pouť.
Jejich genetická směs, i když lokálně specifická, byla komplexním koktejlem:
- Evropští lovci a sběrači.
- Anatolští neolitičtí zemědělci.
- Stepní pastevci (příchozí z východu).
Tyto nálezy nám připomínají, že mobilita napříč Evropou nebyla výsadou až Římanů nebo lodníků, ale byla běžná i v době bronzové.
Tajemství rodinných svazků a pohřebiště, které šokovalo vědce
Vědci se zaměřili i na pohřební praktiky. V jedné z hrobek učinili objev, který doslova mění učebnice o prehistorickém pohřbívání: geneticky potvrdili pohřbení rodiče a dítěte dohromady.
Zní to možná banálně, ale jedná se o první genetický důkaz takového svazku v prehistorické Evropě. Alissa Mittnik, jedna z hlavních autorek studie, zdůrazňuje, že je nutné rozlišovat mezi biologickým faktem a sociálním významem. Pohřeb rodiče a dítěte mohl být specifickým kulturním rituálem, jehož význam pro nás zůstává záhadou. Ukazuje to ale, jak hluboké byly rodinné a příbuzenské vazby v organizaci života této horské komunity.
Jak přežít bez laktózové tolerance? Praktický trik z doby bronzové
A teď k praktické části, která je relevantní i pro dnešní českou společnost, která v posledních letech řeší různé diety a intolerance. Analýza DNA populace z Grotta della Monaca ukázala, že většina jedinců měla genetickou intoleranci laktózy.
Paradox: archeologické nálezy jasně potvrdily, že konzumovali mléčné výrobky a sýry. Jak se s tím vypořádali?
Pravěký life-hack aneb, jak předběhnout evoluci:
Tato komunita, stejně jako mnohé jiné, musela vyvinout strategie pro zpracování mléka. Místo pití čerstvého mléka, které by způsobovalo trávicí potíže, se zaměřili na fermentované produkty – tvrdé sýry a jogurty, kde je obsah laktózy výrazně snížen. Toto je důkaz, že evoluce trvá staletí, ale kulturní adaptace je rychlá a umožňuje lidem využívat zdroje i navzdory biologickým limitům.
Stejný princip dnes používá i řada Čechů, kteří mají problémy s laktózou, ale milují sýry – i vy tak můžete i bez enzymu laktázy získávat klíčové živiny.
Závěr: Jeskyně jako společenský uzel, ne úkryt
Tento objev nutí přehodnotit roli jeskyní v prehistorii. Jeskyně Grotta della Monaca nebyla jen symbolický nebo izolovaný prostor, ale epicentrum komunitní identity, rodinných vazeb a ekonomické aktivity. Představte si stálé, silné pouto s místem, které je pro moderního člověka těžko uchopitelné – místo, kde se rodili, pracovali i kde byli pohřbeni.
Zjistili jsme, že starověký svět byl propojenější a chytřejší ve vztahu k dietě, než jsme si mysleli. Uvědomili jste si někdy, jak moc jsme jako dnešní společnost odtrženi od hlubokého pochopení našich předků?
A co vy? Myslíte si, že moderní globální propojení je silnější než to, které panovalo v malých komunitách doby bronzové? Napište nám do komentářů.