Představte si, že sedíte u starého rádia a najednou zaslechnete hlas, který historie zná jako ztracený. To se stalo patnáctileté Betty Klenckové v létě roku 1937. Zatímco svět se chystal na další válečné bouře, tato dívka se ponořila do tříhodinového poslechu, který mohl odhalit pravdu o jednom z největších nevyřešených tajemství letectví. Její zápisky z té doby dnes přepisují dějiny a ukazují, že i v chaotickém světě existují střípky pravdy, které čekají na své objevení.
Záhadný signál, který nezapadá do historie
Zmizení Amelie Earhartové a jejího navigátora Freda Noonana nad Pacifikem v červenci 1937 je dodnes jednou z největších záhad. Poslední oficiálně zaznamenaný kontakt – slabý signál pro loď USCGC Itasca – utichl 2. července. Následovalo ticho, které bylo brzy protnuto stovkami údajných rádiových zpráv od Earhartové. Většina z nich byla považována za nepravděpodobná nebo nevysvětlená, ale co když některé z nich byly skutečné?
Tři hodiny ztraceného času, tři hodiny pravdy?
V jednom parném dni v červenci 1937, kdy se venku možná honily mraky a venkovský život plynul svým tempem, si patnáctiletá Betty Klencková z Floridy sedla k přijímači. To, co uslyšela, nebylo jen obyčejné vysílání. Podle jejího dochovaného zápisníku zaslechla hlas: „Mluví Amelia Earhartová. Mluví Amelia Earhartová.“
Signál byl slabý a přerušovaný, což ztěžovalo přesné zapsání. Ale během tří hodin Betty načrtla do svého sešitu portrét dvou lidí v zoufalé situaci. Žena volala o pomoc, doprovázená mužem, který, jak poznamenala, utrpěl poranění hlavy a byl v deliriu. Zdálo se, že mezi nimi panuje napětí ohledně obsluhy vysílače. Z obsahu sdělení Betty usoudila, že jejich letadlo nouzově přistálo na souši, ale rostoucí hladina vody ohrožovala jejich životy.
Přesné datum v zápisníku chybí, což ztěžuje ověření. Nicméně, specificita a vnitřní konzistence Bettyiných poznámek přiměly badatele se k nim vracet jako k jednomu z nejpřesvědčivějších svědectví po zmizení.
Vzor napříč loděmi: Nejen Betty slyšela volání o pomoc
Betty Klencková nebyla sama. Podle historických záznamů a práce mezinárodní skupiny pro historické letecké záchranářské práce (TIGHAR) bylo v týdnech po zmizení Earhartové zaznamenáno více než 100 podobných zpráv o rádiových signálech údajně od ní. Některé z nich pocházely z oficiálnějších zdrojů než jen od teenagerky se zápisníkem.
Potvrzené rádiové kontakty v době zmizení jsou pozoruhodné. Loď Itasca zaznamenala přenos: „Slyšíme ji na 3105, velmi slabě a nečitelně/fonicky,“ a požádala o odpověď v Morseově kódu. Jiná loď, HMS Achilles, sice neslyšela původní požadavek, ale zaznamenala v odpovědi Morseovy tečky. Třetí loď, SS New Zealand Star, vůbec neslyšela část výměny lodí Itasca, ale nezávisle potvrdila stejné Morseovy tečky jako Achilles.
- Tři samostatné lodě, bez sdílené komunikační linky, registrovaly stejné signály.
- TIGHAR označuje tyto případy za věrohodné, ačkoli v roce 1937 nebyly prohledávací operace schopny je prošetřit.
Nevěrohodné, ale ne nemožné
Žádný z těchto nálezů samozřejmě nepředstavuje definitivní důkaz. Zprávy po zmizení nepotvrzují, že za nimi stála Earhartová. Mnoho lidí v červenci hlásilo, že slyšeli volání od Earhartové, jen aby se později ukázalo, že šlo o podvody, nebo o nevědomé zachycení dramatizací jejího zmizení, které již tehdy kolovaly éterem.
Otázkou není, zda každý signál byl pravý, ale zda některé z nich byly a zda nástroje, které máme dnes k dispozici, by mohly odhalit to, co bylo v roce 1937 neviditelné.
Případ je rámován přepracovanou verzí slavného výroku Sherlocka Holmese: „Když jste vyloučili nemožné, cokoliv zbude, ať je to jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda.“ Upravená verze je skromnější: když jste vyloučili nemožné, cokoliv zbude, můžete se na to přeci podívat.
Téměř devět dekád po zmizení Amelie Earhartové, bez jasného rozuzlení, je to možná nejpravdivější postoj: ne jistota, ale obnovená pozornost.
Co myslíte, mohla patnáctiletá dívka v ten osudný den v oracióně zaslechnout skutečné volání o pomoc ztracené pilotky, nebo jen ozvěnu historie?