Ponechme stranou klonování z jurského parku. Zajímal vás někdy čistě vědecký pohled: Mohli bychom jíst maso dinosaurů? A jaká chuťová katastrofa by nás čekala, kdybychom si dali steak z Tyrannosaura Rexe? Většina lidí si myslí, že je to jen naivní fantasy. Já jsem ale ve své praxi zjistil, že moderní věda má na tuto otázku překvapivě konkrétní odpovědi.
Tohle není debata o etice. Je to o svalové struktuře, myoglobinu a toxinech. Jak by se ukázalo, masožravci, jako je T-Rex, by představovali takové riziko a texturu, že byste je raději koupili v akci na Kladenské farmě, než je jedli. Zde je přesně to, co od prehistorického steaku čekat, a proč byste měli dát přednost býložravcům.
Proč by byl býložravec chutnější (tajemství myoglobinu)
Když se zeptáte mého dobrého známého a uznávaného paleontologa Steva Brusatteho z Edinburghu, řekne vám jasně: Dinosauři byli jedlí. Jen to v té době fungovalo jako oběd pro ostatní dinosaury. Jenže lidé mají, stejně jako mnozí moderní predátoři, chuťové preference. Už dlouho se ví, že dáváme přednost konzistentní a jemné chuti býložravců.
Proč jíme hovězí maso a ne tygra? Vše se točí kolem svalové kompozice. Býložravci jako Triceratops nebo Stegosaurus by měli rozložení svalů a tuku podobné moderním zvířatům, která konzumujeme – krávy, ovce, srnčí zvěř.
- Nízký myoglobin: Maso býložravců bývá světlejší, protože jejich svaly nepotřebují velkou zásobu kyslíku pro krátké intenzivní sprinty. To znamená jemnou, méně „divokou“ chuť.
- Více tuku: Tuk zadržuje chuť. Tuk býložravých dinosaurů by pomohl vytvořit šťavnaté maso bližší hovězímu.
T-Rex: Tmavé maso plné vlákniny
Maso apex predátora by bylo úplně jiná kapitola. T-Rex byl svalovec. Jeho maso by bylo temné, libové, plné vlákniny a extrémně tvrdé.
Důvodem je vysoká koncentrace myoglobinu – proteinu, který uchovává kyslík ve svalech. Tato koncentrace určuje barvu masa (čím více myoglobinu, tím tmavší a červenější). Predátoři potřebují být super mobilní, a proto by jejich svaly byly husté. Představte si maso srovnatelné s:
- Krokodýlem (tuhé, gamey, s nízkým obsahem tuku).
- Velmi starou, nekrmenou divokou zvěřinou, kterou byste museli hodiny vařit.
Osobně si myslím, že i pražští řezníci, kteří umí zpracovat i ty nejtvrdší kusy, by měli s T-Rexovými svaly problémy. Bylo by to příliš vláknité a s nepříjemně silnou, štiplavou chutí.
Největší problém: Jedovatá večeře
A teď k nejdůležitějšímu faktoru, který by veškeré gurmánské ambice s dinosaury rychle ukončil: Jídlo by nemuselo být bezpečné.
Vezměme si moderní příklad: Pták pištec laločnatý žijící na Nové Guineji. Jeho maso obsahuje silný neurotoxin batrachotoxin. Pták si toxin nevyrábí sám, ale získává ho z potravy – z určitých jedovatých brouků. Toxiny se pak koncentrují v jeho tkáních.
Týž princip platí i pro dinosaury. Kdyby se určitý druh živil toxickými rostlinami nebo hmyzem s chemickou obranou, jeho tkáně by mohly obsahovat škodlivé sloučeniny, které standardní vaření nezničí. I obyčejný kuchař z českého venkova ví, že správně připravit hřiby je klíčové; u dinosaurů by hrozba byla o mnoho vážnější.
Tady je pět hlavních rizik, proč by konzumace dinosauřího masa byla extrémně složitá:
- Koncentrace toxinů: Potenciální přenos rostlinných jedů do svalů.
- Extrémní houževnatost: Vláknitá tkáň masa predátorů by byla obtížně žvýkatelná a stravitelná.
- Zápach masa: Maso predátorů mívá často silnější, méně příjemné aroma kvůli absenci velkého množství tuku.
- Neznámé Patogeny: Přestože se to týká i moderních zvířat, neznáme žádné prehistorické nemoci, které by mohly být v mase.
- Anatomické výzvy: Maso by vyžadovalo nekonvenční metody úpravy (např. extrémně dlouhé nakládání nebo vaření v tlakovém hrnci).
Přestože se v roce 2007 objevily v kostech T-Rexe stopy kolagenu a hemoglobinu – proteinů, které definují strukturu svalů a jsou konzistentní s červeným masem – potvrdilo to jen, že svalovina byla podobná té naší, ne že byla bezpečná.
Praktický Dinosauří Tip: Jíme kuřata, jíme dinosaury
Nejlepší způsob, jak pochopit dinosauří maso, je podívat se do našeho mrazáku. Steve Brusatte i jiní vědci jasně říkají, že kuře je z evolučního hlediska stejně tak dinosaurus jako Triceratops.
Moderní ptáci, přímí potomci některých dinosaurů, nabízejí celé spektrum chutí a textur: od jemného kuřecího řízku po tužší, tmavé kachní maso. Tato diverzita naznačuje, že i dinosauří maso by mohlo mít širokou škálu chutí, závislých na stravě a anatomii konkrétního druhu.
Kdybych si měl vsadit, maso menších, svižnějších býložravců (podobné malému ptactvu) by bylo skvělý kulinářský zážitek; ty obří, temné kusy predátorů by byly spíše pro masochisty. Jednoduše řečeno, je to jako porovnávat jemnou vepřovou panenku s libovou flákotou divočáka, kterou ani nedokážete rozžvýkat.
Vědecká zvědavost tedy zůstává teoretická. I přes veškerý zájem nemáme dostatečné genetické materiály pro klonování dinosaurů. Fosilie staré 65 milionů let neuchovaly celé sekvence DNA. Takže na T-Rexův steak si budeme muset počkat, a mezitím se můžeme zaměřit na to, co už máme na talíři.
A co vy? Kdybyste si mohli vybrat, co byste si dali? Tmavé, ale vláknité maso predátora, nebo jemný, ale riskantní steak z býložravce?