Představte si zvuk, který byl po nocích tak běžný, jako šumění větru. Pronikavé pištění, které patřilo jen jednomu tvorečku. A pak to ticho. Oficiálně je to potvrzeno: rejsk Crocidura trichura z Vánočního ostrova, jediný původní australský rejsek, je prohlášen za vyhynulého. Už čtyři desetiletí ho nikdo spolehlivě nespatřil.
Možná si říkáte, co je mi do rejska na druhém konci světa? Věřte mi, že jeho příběh je zrcadlem toho, jak (ne)chráníme to nejcennější kolem nás, i tady, na území České republiky. Extinkce tohoto druhu je víc než smutná zpráva; je to hmatatelné varování, které musíme brát vážně.
Jak se z „nesmírně běžného“ stalo „navždy ztracené“
Ozbrojená tma a paraziti bez hranic
Když jej přírodovědci v 90. letech 19. století poprvé popsali, bylo řečeno, že Crocidura trichura je „nesmírně běžný po celém ostrově.“ Jeho vysokofrekvenční pištění prý znělo jako netopýr a dominovalo noční džungli. Dnes by to znělo jako pohádka.
Tento malý savec žil v hustých deštných pralesích na vzdáleném ostrově. Jeho zkáza však začala nevině – s příchodem lodí, které přinesly krysy. Nešlo jen o konkurenci. Černé krysy s sebou nevědomky přivezly i smrtící patogeny.
Důkaz najdeme v parazitech. Předpokládá se, že krysy přenesly parazity trypanosomy, které srazily rejsky na kolena. Vánoční ostrov už takto přišel o dva endemické druhy krys. Osud rejska byl bohužel zpečetěn.
- Invazní druh 1: Krysy. Přinesly nemoci a možná i přímé predátorské tlaky.
- Invazní druh 2: Vlkouš asijský. Tento had, zavlečený v 80. letech, dorazil jako poslední rána a zdevastoval populace plazů i posledního netopýra na ostrově.
Víte, v mé praxi často vidím, jak lidé přehlížejí jeden malý problém, dokud se z něj nestane globální pohroma. U rejska to byly paraziti a vlci, ale u nás v Česku to jsou třeba nepůvodní druhy rostlin, které vytlačují ty původní, nebo ničení mokřadů.
Austrálie drží smutný rekord, který by neměla
Od kolonizace v roce 1788 ztratila Austrálie 39 druhů suchozemských savců – to je zhruba 10 % všech savců! To z ní činí zemi s nejvyšším úbytkem savců v celém rozvinutém světě. A bohužel, zrovna Vánoční ostrov je učebnicový příklad, kdy ostrovní ekosystém selže první.
Profesor John Woinarski, který se k tomuto tématu vyjádřil v deníku The Conversation, tvrdí, že ztráta rejska je připomínkou toho, jak moc podceňujeme ochranu druhů, které žijí jen na jednom místě.
„Ztráta rejska nám připomíná obrovskou náročnost zabránit dalším vyhynutím,“ říká Woinarski.
Co je na tom nejděsivější? Většina extinkcí je oficiálně vyhlášena až po desetiletích nejistoty. V době, kdy se vědci shodnou, už je to většinou vtipné – protože reálná šance na záchranu je dávno pryč. My jsme promarnili 40 let ticha.
Chybějící biosekurita: Lekce pro každého
Ostrovní ekosystémy jsou křehké, protože druhům, které se vyvinuly v izolaci, chybí obrana proti predátorům nebo nemocem, které jsou běžné jinde. Jakmile se objeví invazní druh (krysa, had, ale klidně i nepůvodní rostlina), domino efekt je nevyhnutelný.
A tady je praktická hodnota i pro čtenáře v Česku: Jde o biosekuritu. V případě Vánočního ostrova neexistovala účinná prevence proti zavlékání krys a hadů. A to platí i pro naše zahrady, lesy a rybníky.
Invazní druhy jsou globální problém, který stojí miliardy. I my máme své vlkouše – stačí si vzpomenout na bolševník velkolepý, jemuž se daří právě v českém prostředí, nebo na to, jak vytlačuje původní druhy rak říční. Prevence je levnější a tisíckrát účinnější než následná náprava.
- Největší chyba: Podceňování malých změn. Jeden parazit. Jedna krysa.
- Jak to vidím já: Kdyby bylo včas vyvinuto úsilí na eradikaci krys (což by bylo nesmírně náročné, ale ne nemožné), možná by rejsek žil dál.
- Naše paralela: Když si koupíte exotickou rostlinu nebo domácího mazlíčka a pustíte ho v Česku do přírody, vytváříte si vlastní „Vánoční ostrov“ katastrofu.
Závěrem: Lze ještě zachytit to, co mizí?
Příběh rejska z Vánočního ostrova je příběh o tom, jak se ticho stalo osudem. Austrálie drží smutnou korunu největšího ničení savců na světě. A my, i když nejsme ostrov, musíme pamatovat na to, že křehkost přírody nezná hranice. Ochrana druhů není jen o velkých šelmách nebo ikonických savcích; je to o pištění malého rejska, které už nikdy neuslyšíme.
Máte ve svém okolí nějaký druh, o kterém jste si dříve mysleli, že je všudypřítomný, a dnes ho vídáte jen zřídka (třeba obyčejné vrabce)? Podělte se s námi o své poznatky v komentářích!