Představte si, že se základní chemie našeho světa tiše mění, zatímco my se soustředíme na teplotu. Přesně to se stalo s oceánem. Vědci teď potvrdili šokující zprávu: Oceán překročil kritickou chemickou hranici už v roce 2020. A možná ještě dříve.
Proč by vás to mělo zajímat? Tato změna se netýká jen korálů daleko v Tichomoří. Ovlivňuje celou planetární rovnováhu a ohrožuje druhy, které plní váš jídelníček. Navíc se nejhorší posun odehrává v hloubkách, kam svítí slunce – tedy tam, kde žije většina mořského života.
Jak oceán tajně mění svou chemii (a proč nám to trvalo tak dlouho zjistit)
Když se v roce 2009 definovaly „planetární hranice“ – devět klíčových systémů, které musí zůstat stabilní pro přežití lidstva –, chemie oceánu byla jednou z nich. Původně se věřilo, že stačí sledovat povrch. Nová studie profesorky Helen S. Findlayové z Velké Británie však ukazuje: to nestačí.
Dřívější modely byly příliš zjednodušené. Chovaly se k oceánu jako k jediné, uniformní vrstvě. Ale moře je složité. Findlayová a její tým se zaměřili i na podpovrchové vrstvy – těch prvních 200 metrů, kde probíhá skutečný život. Výsledek je alarmující:
-
40 % globálního povrchu oceánu je mimo chemicky bezpečnou zónu.
-
60 % vody v hloubce až 200 metrů se změnilo na „zónu nejistoty“.
Tichá změna, o které mluvíme, je acidifikace oceánu – neboli okyselování. Pohání ji masivní absorpce oxidu uhličitého (CO₂) z lidské činnosti. CO₂ se rozpouští ve vodě a snižuje pH, což činí vodu kyselejší. Je to podobné, jako když do čisté vody přidáte ocet, jen v planetárním měřítku.
Klíčový ukazatel, o kterém byste měli vědět: Aragonit
Oceán má kritický metr, podle kterého se určuje jeho zdraví: stav nasycení aragonitem. Aragonit je forma uhličitanu vápenatého – tedy stavební kámen, který používají mořské organismy, aby si vytvořily ulity a kostry (např. korály, měkkýši, určitý plankton).
Když aragonit klesá, organismy musí vynaložit obrovské množství energie, jen aby udržely své schránky. Je to jako stavět z písku, který se neustále bortí. Původní bezpečná hranice byla stanovena na 20% pokles aragonitového nasycení od průmyslové éry. Avšak skutečné dopady jsou mnohem horší.
Dopady, které pocítíte i na talíři
Chemický stres je už teď smrtelný pro klíčové ekosystémy. Korálové útesy v tropických oblastech ztratily zhruba 43 % svého vhodného chemického prostředí. Tyto útesy jsou přitom domovem pro miliony mořských druhů.
Ale to není vše. Ohroženy jsou i druhy, které jsou pro nás v Česku sice vzdálené, ale hrají obrovskou roli v globální ekosystémové síti:
-
Křídlonozí plži (pteropodi): Tito drobní mořští šneci s jemnými aragonitovými ulitami jsou kritickou potravou v polárních vodách. Jejich vhodné životní prostředí se zmenšilo až o 61 %.
-
Mušle a ústřice: Měkkýši jsou v pobřežních zónách pod tlakem, s přibližně 13% snížením vhodného chemického prostředí. Třeba v sousedním Polsku nebo při návštěvě Chorvatska se tyto změny už teď promítají do nákladů a udržitelnosti rybolovu ústřic.
Když se potýkají s problémy měkkýši, neohrožuje to jen biodiverzitu, ale i celé pobřežní ekonomiky, akvakulturu a potravinovou bezpečnost. Jde o hmatatelné dopady pro miliony lidí.
Proč je původní limit k ničemu a co dělat dál
Tým profesorky Findlayové tvrdí, že původní limit poklesu o 20 % je příliš benevolentní. Navrhují mnohem přísnější hranici: pokles o 10 %.
Zde přichází nejděsivější zjištění:
Pokud bychom použili tento přísnější, ale realističtější limit, oceán už by pro nás opustil bezpečnou zónu v 80. letech. A kolem roku 2000 už by byla narušena téměř celá povrchová vrstva.
Dnes je více než polovina horních 200 metrů oceánu ve stavu, který je pro mnoho organismů hraniční nebo kritický. Je to, jako bychom zjistili, že naše pračka sice stále pere, ale už před 20 lety se v ní začala šířit rez.
Trojitý útok na mořský život (To je ten největší problém)
Okyselení oceánů nepůsobí samo. V tom je ten háček. Spojuje se se dvěma dalšími stresory, které na mořské ekosystémy dopadají současně:
-
Rostoucí teplota moře.
-
Klesající hladina kyslíku.
V mnoha regionech čelí organismy všem třem problémům najednou. To jim dramaticky zužuje možnosti přežití a zvyšuje pravděpodobnost kolapsu celých ekosystémů. Je to smršť, kterou mořský život nikdy předtím nezažil.
Praktický pohled: Co můžete udělat vy a jak se vyvíjí situace
Budoucnost chemie oceánu závisí primárně na jednom faktoru: jak rychle dokážeme snížit emise CO₂. Silné a rychlé snížení emisí by mohlo pomoci stabilizovat podmínky v oceánu. Zde je několik cest, jak se do toho zapojit, i když žijete ve vnitrozemí jako je Česká republika:
-
Podpora udržitelného rybolovu: Vybírejte mořské plody, které pocházejí z udržitelných zdrojů. V České republice existují certifikace (jako je MSC), které vám pomohou minimalizovat tlak na již tak ohrožené druhy.
-
Osobní snižování uhlíkové stopy: Přechod na zelenější energii v domácnosti, omezení zbytečného automobilového cestování, podpora lokálních produktů. Každá ušetřená tuna CO₂ se počítá.
-
Informovanost: Diskutujte o acidifikaci. Protože na rozdíl od plastů nebo tajících ledovců, je tato hrozba „neviditelná“ a často opomíjená.
Zatímco hladina oceánu vypadá klidně a neměnně, jeho chemický základ se dramaticky posouvá. Aby ekosystémy fungovaly a aby nám poskytovaly potraviny a stabilní klima, musíme k této „chemické hranici ve vodě“ přistupovat se stejnou naléhavostí jako k udržení teplotních cílů.
Jaká globální data o životním prostředí vás v poslední době nejvíce šokovala a proč?